Pokud jsem dobre cetl zduvodneni, kde se pohlavni organ tasi s tim,z e ejdnani je opakovane, treba se hodi toto:
2 As 35/2004-53 (osobnost pachatele – druh a výše uložené sankce)
Domnívá-li se stěžovatel, že při stanovení výše sankce lze přihlížet pouze k tomu, zda byl již dříve postihován za zcela identický přestupek, je taková úvaha nesprávná i srovnáním s požadavky, jež na recidivu klade trestní řízení. Ani v tomto řízení totiž není recidiva jako přitěžující okolnost omezena pouze na spáchání zcela identického trestného činu, nýbrž jako přitěžující okolnost slouží v souladu s ustanovením § 41 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, předchozí spáchání širší taxativně vymezené množiny zvlášť závažných úmyslných trestných činů. Pokud tedy v případě trestního řízení přihlíží trestní soud ke spáchání nejen identického, ale i jiného šířeji taxativně vymezeného trestného činu, domnívá se Nejvyšší správní soud, že nelze na přestupkové řízení v tomto směru klást vyšší procesní nároky než na řízení trestní a omezovat úvahu správního orgánu pouze na přihlédnutí k předchozímu spáchání totožného přestupku. Lze proto mít za to, že úsudek správního orgánu o tom, zda a v jaké míře má být dříve spáchaný přestupek či přestupky promítnut coby přitěžující okolnost do výše a tíživosti sankce ukládané za přestupek nyní postihovaný, není omezen na pouhou shodnost těchto přestupků, ale je dán úvahou správního orgánu o intenzitě jejich vzájemné souvislosti a o tom, nakolik se předchozí spáchaný přestupek promítl do „osobnosti pachatele“ ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Z toho samozřejmě nelze na druhé straně vyvodit, že by správní orgán mohl chápat jako přitěžující okolnost jakýkoli jiný přestupek či dokonce jakékoli jiné jednání pachatele, bez ohledu na vztah tohoto jednání k přestupku nyní postihovanému, jakkoli by pouhý jazykový výklad této části § 12 odst. 1 zákona o přestupcích otvíral k takovému závěru cestu; takový přístup by mohl být až libovůlí správního orgánu, k níž se Nejvyšší správní soud dostatečně vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 (nepublikováno), kde k omezení volnosti úvah správního orgánu v mezích správního uvážení uvedl: „Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
Autor
Téma: Rozhodnutí Krajského úřadu - nářez zdůvodnění případu nebožtík pozor všichni (Přečteno 22976 krát)